Шрифт:
DVAC'AT'A OSM'A KAPITOLA
TRIC'AT'A SEDM'A KAPITOLA
PROLOG
„Povezte mi, Renaulte,“ rekl stars'i muz. Jeho oci se trpytily, kdyz sledoval, jak tmav'a tekutina v k'avovaru mezi nimi prich'az'i k varu. „Proc jste sem prisel?“
Dr. Cicero byl pr'ivetiv'y clovek, zovi'aln'i, jeden z tech, kter'y o sobe r'ad r'ik'aval, ze je mu „pades'at osm let a st'ale mlad'ik“. Vous mu zacal sednout, kdyz mu t'ahlo na ctyricet a po nekolika letech 'uplne zbelal, a ackoliv ho vetsinou peclive upravoval, behem doby str'aven'e v tundre mu na brade rasil v nepravideln'ych chum'ac'ich. Mel na sobe z'arive oranzovou parku, kter'a vsak ani zdaleka nezastinovala mladistv'y svit v jeho modr'ych oc'ich.
Mlad'y Francouz byl tou ot'azkou m'irne zaskocen, ale odpoved na ni znal okamzite, jelikoz si ji v duchu uz nekolikr'at nacvicoval. „WHO kontaktovala univerzitu a vyz'adala si asistenty k v'yzkumu. Ti to pak nab'idli mne,“ vysvetlil anglicky. Cicero byl rodil'y Rek a Renault poch'azel z jizn'iho pobrez'i Francie, takze spolu hovorili jazykem, kter'y znali oba. „Abych byl upr'imn'y, tuhle sanci prede mnou dostali dals'i dva. Oba ji odm'itli. J'a jsem v tom vsak videl nesm'irnou pr'ilezitost –“
„Ha!“ prerusil ho stars'i muz n'ahle. „Nept'am se te na ty akademiky, Renaulte. Cetl jsem tvou transkripci, stejne jako tvou diplomovou pr'aci o predpokl'adan'e mutaci chripky typu B. Byla docela dobr'a, nutno dodat. S'am bych ji l'epe nenapsal.“
„Dekuji, pane.“
Cicero se zachechtal. „To ‚pane‘ si nech do zasedac'ich m'istnost'i a pro charitu. Tady jsme si rovn'i. R'ikej mi Cicero. Kolik ti je, Renaulte?“
„Dvacet sest, pane – ehm, Cicero.“
„Dvacet sest,“ rekl stars'i muz zamyslene. Ohr'ival si ruce nad teplem vych'azej'ic'im z t'aborov'eho varice. „A uz jsi skoro dokoncil doktorsk'e studium? Velice pusobiv'e. J'a vsak chci vedet, proc jsi tady? Jak jsem rekl, tvou slozku jsem cetl. Jsi mlad'y, inteligentn'i, nepopiratelne pohledn'y…,“ Cicero se uchechtl. „Podle me by ses mohl dostat na st'az kamkoliv na svete. Ale za ty ctyri dny, co jsi tu s n'ami, jsem te ani jednou neslysel mluvit o sobe. Proc ze vsech m'ist zrovna tady?“
Cicero rozm'achl rukou, aby demonstroval svou pointu, ale nebylo to vubec nutn'e. Sibirsk'a tundra se t'ahla kazd'ym smerem, kam az oko dohl'edlo, sed'a a b'il'a a – az na oblast na severu, kde se l'ine t'ahly n'izk'e horsk'e hrebeny s b'il'ymi vrcholky – beznadejne pust'a.
Renaultovy tv'are lehce zruzovely. „No, pokud bych mel b'yt upr'imn'y, doktore, chtel jsem pracovat po vasem boku,“ priznal. „Obdivuji v'as. Vase pr'ace na potlacen'i epidemie viru Zika byla skutecne dechberouc'i.“