2. ROZHOVOR

M.: Nazdar, Evo, to je náhoda!

E.: Nazdar, Marie, skoro bych tě nepoznala. Jak je to dlouho, co jsme se neviděly?

M.: No, myslím, že jsme se od maturity ještě nepotkaly a to je přece víc než deset let.

E.: Máš pravdu. Ale ty ses dost změnila. Zdáš se mi štíhlejší a pak ten účes a barva vlasů jsou docela jiné, než jsi měla.

M.: To je fakt. Dost jsem zhubla od té doby, vlasy teď nosím na kratko ostřižené a dala jsem si je trochu obarvit. Zato ty jsi pořád stejná. Poznala jsem tě okamžitě.

E.: Opravdu? Každý mi říká, jak jsem v poslední době ztloustla a dokonce mi už začínají šedivět vlasy. A to je tvoje dcera? — Hezká holčička, je ti dost podobná, hlavně ty modré oči má tvoje a taky úsměv.

M.: Říkají mi to. Jenom je trochu vyšší a silnější než jsem bývala já v jejím věku. Jako ostatně celá dnešní mladá generace. Ovšem povahu má spiš po otci. Je veselá, povídavá a má hudební talent. Někdy je ale příliš živá a dost tvrdohlavá.

E.: Máš jenom tu jednu?

M.: Ne. Mám ještě staršího chlapce. Ten je podobný tatínkovi. Je dost vysoký, silný, má tmavé, kudrnaté vlasy a černé oči. A povahu má docelá jinou než jeho sestra. Je spíš vážný, uzavřený a trochu ostýchnatý. Zajímá ho chemie a stále by dělal nějaké pokusy.

E.: To je zajímavé, ale vzpomínám si, že i ty jsi ve škole měla ráda ten předmět.

M.: A co ty? Jsi také vdaná a máš děti?

E.: Ano, mám hodného muže. Možná, že se na něho pamatuješ. Chodil do naší školy a byl o dva roky starší — Petr Černý.

M.: Takový menší, drobnější, světlovlasý a modrooký, že? Vzpomínám si, že byl velmi dobrý sportovec.

E.: Ano, to je on. Samozřejmě se trochu změnil, vlasů má už málo, ale pořád je štíhlý a sportuje.

M.: A co děti?

E.: Mám tři: dva kluky, dvojčata, těm je pět let, a starší dcerku, která chodí do třetí třídy. Ale o nich ti budu vyprávět až někdy jindy. Bohužel teď moc pospíchám.

M.: Škoda, ale zavolej mi někdy, mohly bychom se sejít a popovídat si.

Slovníček: Словарик:

3. SETKÁNÍ PO ČTYRÉCH LÉTECH

Alena: Je to skutečně náhoda, že jsme se potkaly! Já jsem tady na návštěvě, večer odjíždím do Olomouce.

Dana: Vždyť i já jsem tu jen hostem, studuji v Liberci. To už jsou čtyri roky, cojsme se naposled viděly! Jak ten čas utíká!

A.: Ráda si prohlížím fotografie z té doby. Pamatuješ si ještě na Manuela?

D.: To byl Mexičan, že ano? Byli tam Mexičané tři. Který to je, ten silný, ramenatý?

A.: Ne, Manuel je štíhlý, vysoký…

D.: Aha, teď už vím. Černovlasý, snědý, má orlí nos, silné, skoro srostlé oboči a trochu hranatou bradu. Všude ho bylo plno.

A.: Kdepak, to jsi ho pleteš s někym jíným. Manuel je spiš tichý chlapec, trochu samotář. Je bledý, má rovný uzký nos, bradu špičatou. Krásně zpíval náše lidové písně!