Adrian svat'eho muze potkal v hotelu v At'en'ach. Im'am Khalil byl pr'ijemn'y clovek s mil'ym 'usmevem, nosil hned'y oblek, cern'e vlasy a vousy mel ucesan'e a upraven'e. Mlad'y Francouz byl m'irne zaskocen, kdyz ho pri jejich prvn'im setk'an'i Im'am poz'adal, aby se s n'im pomodlil. Spolecne se usadili na koberecek smerem k Mekce a tise se modlili. Kolem Im'ama se rozprost'iral klid jako neviditeln'a aura, m'ir, kter'y Adrian nezazil od doby, kdy byl mal'y kluk a jeho tehdy zdrav'a matka ho drzela v objet'i.

Po modlitbe si oba muzi sedli k vodn'i d'ymce a caji a Khalil se rozhovoril o sv'e ideologii. Rozmlouvali o tom, jak je dulezit'e b'yt s'am k sobe upr'imn'y; Khalil veril, ze jedin'y zpusob, jak muze lidstvo odcinit sv'e hr'ichy, je absolutn'i upr'imnost, kter'a umozn'i dusi, aby se reinkarnovala v cistou bytost. Ptal se Adriana na mnoho ot'azek t'ykaj'ic'ich se vedy i spirituality. Ptal se na jeho matku a sl'ibil mu, ze nekde na t'eto zemi se jeho matka uz d'avno znovu zrodila, cist'a, kr'asn'a a zdrav'a. Mlad'emu Francouzovi to prineslo m'ir.

Pak Khalil mluvil o Im'amu Mahdim, Spasiteli, a posledn'im z Im'amu, svat'em muzi. Mahdi bude t'im, s kter'ym prijde Soudn'y den a zbav'i svet vseho zla. Khalil veril, ze k tomu dojde velmi brzy a po Mahdiho sp'ase prijde utopie; kazd'e stvoren'i v cel'em vesm'iru bude bezchybn'e, ryz'i a cist'e.

Oba muzi spolu sedeli nekolik hodin dlouho do noci a kdyz Adrianovi zac'inalo pripadat, jako by mel mysl zamlzenou podobn'ym kourem, kter'y se rozprost'iral vsude kolem nej, konecne se zeptal na ot'azku, kter'a mu vrtala hlavou.

„Jsi to ty, Khalile?“ zeptal se svat'eho muze. „Jsi Mahdi?“

Im'am Khalil se nad t'im siroce usm'al. Vzal Adrianovy ruce do sv'ych dlan'i a rekl jemne: „Ne, synu. Ty j'im jsi. Jsi pozehnan'y. Vid'im to tak jasne, jako vid'im tvuj oblicej.“

Jsem pozehnan'y. V kuchyni v jejich byte v Marseille Adrian pritiskl sv'e rty na Claudettino celo. Mela pravdu; dali Khalilovi slib a museli ho dodrzet. Vzal ocelovou krabicku z kuchynsk'e linky a prinesl ji cekaj'ic'im Arabum. Odklapl v'iko a zvedl horn'i penovou kostku, aby jim uk'azal malickou, neprodysne uzavrenou sklenenou ampulku, kter'a byla usazen'a uvnitr.

Nevypadalo to, ze by v n'i neco bylo – a v tom spoc'ival jeden z duvodu, proc se jednalo o jednu z nejnebezpecnejs'ich substanc'i na svete.

„Drah'a,“ rekl Adrian, kdyz vr'atil penovou kostku zp'atky a zajistil v'iko. „Potrebuji, abys jim zretelne rekla, ze se za z'adn'ych okolnost'i nesmej'i t'ehle lahvicky dot'ykat. Je nutn'e s n'i zach'azet s nejvyss'i opatrnost'i.“

Claudette pretlumocila jeho zpr'avu do arabstiny. Najednou Syran, kter'y krabicku drzel, vypadal o dost v'ic znepokojene nez pred chv'il'i. Druh'y z muzu smerem k Adrianovi dekovne prik'yvl a zaseptal v arabstine zaseptal fr'azi, kter'e Adrian dobre rozumel – „M'ir budiz s tebou a milost All'ahova“ – a bez dals'iho slova oba muzi odesli.

Jakmile byli pryc, Claudette otocila dodatecn'ym z'amkem a zajistila ret'izek. Pak se se zasnen'ym, spokojen'ym v'yrazem na tv'ari otocila ke sv'emu milenci.

Adrian vsak st'al nehnute, s kamennou tv'ar'i.

„L'asko?“ rekla opatrne.

„Co jsem to udelal?“ zaseptal. Odpoved uz znal; dal smrt'ic'i virus do rukou dvou cizincu, nam'isto do rukou Im'ama Khalila. „Co kdyz mu to nedoruc'i? Co kdyz to upust'i nebo otevrou nebo –“

„M'a l'asko.“ Claudette mu ovinula ruce kolem pasu a pritiskla mu tv'ar na hrud. „Jsou to Im'amovi stoupenci. Budou postupovat opatrne a donesou to presne tam, kam maj'i. Mej v'iru. Pr'ave jsi udelal prvn'i krok k tomu, zmenit svet v leps'i m'isto. Ty jsi Mahdi. Na to nikdy nezapom'inej.“

„Ano,“ rekl jemne. „Jiste. M'as pravdu, jako vzdy. A j'a to mus'im dokoncit.“ Pokud jeho mutace nebude fungovat, jak by mela, nebo pokud nevytvor'i kompletn'i d'avku, nemel pochyb, ze bude zklam'an'im nejen v oc'ich Khalilov'ych, ale tak'e v oc'ich Claudette. Bez n'i by se zhroutil. Potreboval ji, jako potreboval vzduch, j'idlo nebo slunce.

Presto si vsak nemohl pomoct a prem'yslel, co s t'im vzorkem udelaj'i – jestli ho Im'am Khalil otestuje soukrome, na nejak'em vzd'alen'em m'iste, nebo jestli ho vypust'i na verejnost.

To vsak nejsp'is velmi brzy zjist'i.

„Tati, nemus'is me pokazd'e vodit az ke dver'im,“ stezovala si Maya, kdyz prech'azeli Dahlgrensk'e n'advor'i smerem k Healy Hall na kampusu Georgetownsk'e univerzity.

„V'im, ze nemus'im,“ rekl Reid. „Ale chci. Co je, styd'is se snad za to, ze te nekdo uvid'i s t'atou?“

„O tom to nen'i,“ zamumlala Maya. Cesta sem byla tich'a. Maya celou dobu jen zamyslene z'irala z okna, zat'imco Reid se ne'uspesne snazil vymyslet neco, o cem by mohli mluvit.